Mám docela hlad - VRAK

Pravda je složitá věc. Kolikrát musíte ujít dlouhou a náročnou cestu, než se k ní dostanete, a ani tehdy si nemůžete být jistí, že je tato pravda skutečně pravdivá.

     Došel jsem do Černé Polany, kde započalo moje hledání pravdy. Ptáčci se totiž čas od času vracejí zpět do své klece. Času před nákazou zde totiž žil Juro Karnastov. Dům 43. Hned vedle je požární stanice.
     Aby jste chápali, Juro Karnastov byl hlavním koordinátorem přístavu v Berezinu. Proč vám to říkám? Jistě jste slyšeli o vraku tankeru, který se zde nachází. Jsou to tři roky nazpět, kdy tanker Vladimir ztroskotal. A já doufal, že zde, v Karnastově bydlišti, najdu odpovědi.
     Otevřel jsem dveře. Všude leželi převrácené židle, rozbité nádobí a zničené hračky. Opatrně jsem se vyhnul střepům od rozbitých váz a dvěma kroky se ocitl u schodů do dalšího patra. V horním patře byly dvoje dveře. Kromě občasného vrzání podlahy a šumění větru, bylo všude absolutní ticho. To se ovšem změnilo, když jsem otevřel dveře po své pravici. Ptáček v kleci.
     Když jsem překročil Jurovo mrtvé hnijící tělo a rukou odlákal hromadu much, dostal jsem se ke stolu, na kterém ležel krví pocákaný dopis. Zadržel jsem dech a dal se do čtení.

Byla noc. Mohla být tak jedna hodina ráno. Všichni jsme tenkrát spokojeně spali. Nikdo z nás nečekal, co nastane. Začalo pršet a později, až déšť ustal, padla mlha. Pracoval jsem tenkrát v přístavu u Berezina. Byli jsme tam ještě s několika dalšími kolegy a dávali pozor. Řekli nám, že v noci přijede loď s extrémě důležitým nákladem a je bezpodmínečně nutné, aby vše proběhlo v naprostém utajení. Co přesně je ten důležitý náklad, nám nikdo neřekl. Seděli jsme u stolů, pozorovali senzory a pokoušeli se s lodí navázat rádiový kontakt, ale bylo ticho. Nic, než ticho. Měli jsme za to, že došlo k nějaké poruše kvůli dešti. Dnes bych se nedivil, kdyby to nebyla pravda. Kdyby za tím bylo něco více. Každopádně, hodiny odbily čtvrt na tři ráno, když tu se ozvala pekelná rána. Šlo to od severu, křičeli kolegové. Nikdo z nás nevěděl, co se stalo. Byla taková mlha a tma, že jsme nic neviděli. Nefungovali ani ty senzory. Za pár minut se po silnici prohnala kolona vojenských vozidel a zmizela v mlze. Pak k nám do centrály vtrhlo komando a vyhnalo nás ven. Naložili nás do vozidel a odvezli nás pryč. Odváželi nás na sever, k tomu místu, odkud se ozval ta strašná rána. To co jsem potom viděl, bych nepřál nikomu z vás. Já, ani nedokážu popsat, jak hrozný pohled to byl. Jak jsme přijížděli blíže a blíže a vidět celý rozsah té katastrofy. Ta mrtvá těla zabořená v písku nebo překroucená pod lodními kontejnery. Ale nejvíc se mnou trhl pohled na tu loď. Jak tam bezmocně stála na souši, rozpůlená v půli. Kolega se ve voze pozvracel, nám na boty. Nebudu lhát, taky jsem myslel, že to udělám. Vyhodili nás z vozu a poslali na loď. Měli jsme zjistit příčinu toho, proč veškerá komunikace s lodí byla přerušena. Poté, co jsme se všichni pozvraceli, když jsme procházeli lodí a překračovali mrtvá těla, jsme dorazili na můstek. Všichni tam byli postřílení. Někdo záměrně chtěl, aby loď ztroskotala. V těch chvílích se z venku ozvala střelba a ten nejděsivější zvuk, který jsem kdy slyšel. Koukli jsme přes palubu a viděli jsme, jak z kontejnerů začali vybíhat lidé. Nebo něco jim podobného. Vojáci nás rychle sbalili, naskočili jsme do nejbližšího vozu a vezli nás pryč. Pamatuju si moc dobře, jak vojáci stáli na kraji auta a stříleli všechny, co byli jakkoliv agresivní. Odvezli nás do bezpečí, ale jak se později ukázalo, žádné místo nebylo dost bezpečné. Nejhorší na tom je, že jsem až do dnes musel žít s pocitem, že jsem to byl já a mí kolegové, co se měli postarat, aby se ta loď v pořádku dostala do přístavu, že to my jsme odpovědní za tohle všechno. Už nemůžu s tím pocitem dále žít. - Juro Karnastov, 25. prosince 2017

      Odložil jsem dopis zpět na stůl a pořádně jsem nevěřil, cože jsem se to právě dozvěděl. Alespoň měl tento výlet nějaký smysl. Mám kousek skládačky. Teď se musím vydat dále. Toho dne havarovalo letadlo nach Chernogorskem. Čas se tam podívat.
     Pohlédl jsem ještě jednou na hnijící mrtvolu, jenž měla prostřelenou lebku a zády se opírala o zakrvácenou zeď, sebral jsem Makarova, který mrtvola svírala v rukou a pomalu jsem odešel.