Nevěřila by jsi, jak neuvěřitelná
nuda může ve škole být. Ani dvouměsíční prázdniny nejsou tak dlouhý, jako jedna
hodina ve škole. Jak já se těšil domů. Ostatně jako všichni. Nálek má extrémně
nudné hodiny. Akorát dneska se uvelebil nám pustit nějaké video, ovšem se
strojírenskou tématikou. Ale nebyli bychom to znudění chlapci, abychom video
neohodnotili několika pikantními komentáři. Jistě by si našel vhodná slova i
Lanďáček, který mě dnes ráno poslal do háje s tím, že mu, a to cituji, je blbě
jako sviňa. Takže jsem seděl s Makovcem, který celý den zpíval tak příšerně, že
jsem hledal útěchu v letáčku na nástěnce poučující mě o ochranných plynech pro
svařování MIG/MAG. Kakšič poslouchal songy ze sluchátek a Roman vypadal, že
brzy Makovcovi rozbije hubu, protože jeho zpěv irituje celou třídu. Ale asi
zpíval na nějaké zajímavé frekvenci, protože ho Nálek nebyl schopen slyšet, ale
pravděpodobně ho spíše ignoroval, protože jsme ho asi pěkně nasrali. Pak se
konečně ozval ten líbezní zvuk zvonku.
Občanka, lehké řekneš si. Taky bych
si to řekl nebýt toho, že jsem zase seděl s Makovcem a Narvánem, který stále
nestíhá psát a pořád si ode mě půjčoval sešit. Proč jen mám tak dobré písmo, že
si ode mě musí každý půjčovat sešit. Ovšem, občanka je hodina smíchu. Není nad
to, když se třídou line ruch a kecání a Lonstelencová zmlkne a my s ní, protože
si všichni uvědomí, že se na pozadí jejich rozhovoru se spolužákem se rozlilo ticho. „Co já bych kříčela. Vždyť mi
se můžeme klidně sejít odpoledne,“ namítla Lostelencová s rukama na prsou a s
"láskou" ve tváři. Pokračujeme dále v učení a jak už to tak bývá,
postupně se dostáváme se zase do ruchu. Lostelencová rudne a začne křičet na
celou třídu: „Vždyť vy jste horší než čtvťáci!“ V tento okamžik všichni
sklopíme zrak a dělají všechno proto, abychom nepukli smíchy.
Pak konečně přišla poslední hodina.
Tu už jsem nějak přežil a nakonec hurá za Ady, řekl jsem si. Ale ovšem, jak je
ti známo, Ady je ničící stroj.
Sakra, ta mě zabije. Proč e to sní
tak těžké? Proč je tak těžké vědět, co se jí v té palici honí. Včera, v tom
kině, to bylo super, nebo to alespoň za něco stálo. Bylo z ní cítit, že mě má
ráda, že ji na mě záleží, hlavně to pak utvrdil ten dárek, který mi dala. Modré
z nebe. Když už mi něco takového dává, musí k tomu mít nějaký důvod. Hold, když
chce, tak umí potěšit, ale proč hned druhý den se to musí zase vše vrátit na
začátek. Proč je tak krásný pocit radosti z ní cítit jen někdy. Když ji na mě tak
záleží, že mi dává takové, řekněme narovinu, ne nejlevnější dárky, tak proč ne
každý den? Já si to celé pak dávám za vinu, ale je to vlastně její vina. Když z
ní cítím tu radost, třeba když se držíme za ruce nebo tak, jsem přirozenější, jsem víc sám sebou
než ta hnusná přetvářka, která se mi nelíbí, ale já ji prostě instinktivně
dělám. Nechci toho zase tak moc, ne?
Jo, bráška měl vždy problémy. Vím
to. Vím to moc dobře. Poté, co se odstěhoval Tomáš, náš starší brácha, byli
jsme si docela dost blízcí. Takže ano, vím toho hodně z jeho hlavy a jeho
trápení. Svěřoval se mi, pak zase já jemu, byli jsme taková super sourozenecká
dvojka.
Byl to takoví velký myslitel. Měl
dobrou představivost, proto mu strojírenství, kterému se na střední věnoval,
nic neříkalo a moc mu to nešlo. Učil se jen tak, aby prolézal. Ale ne každému
se jeho styl učení líbil. Takovými byli třeba zrovna naši.
To ho zavolali zrovna, když mě
dovyprávěl, co přes den dělal. Šel a ve tváři měl takový napjatý výraz. Věděl,
co ho čeká. Trefil se. Slyšela jsem zespoda, jak na něj křičí a nadávají mu.
Asi je jeho známky moc nepotěšili.
Slyšela jsem jak se tam s nimahádá,
že ho to nebaví a těžko se mu to učí, ale naši o tom nechtěli nic slyšet, že
prý jestli si myslí, že je baví chodit do práce? Pochybuji, ale tohle Ráďa
nebyl schopen chápat. Viděl v životě větší a hlubší smysl, než je studium a
práce. Život je od toho, abychom žili a užívali si ho a ne, abychom si dělali
starosti s tím, že dneska si nekoupím ten lahodný pribináček, protože by mi to
potom nevycházelo na nájem, říkával. Ale vždy se mu dostala odpověď, že musíme
dělat to, co musíme. Nemáme na vybranou, ale to si on odmítal připustit. Říkal,
že najde cestu, jak si život užít.
Dveře do mého pokoje se otevřeli a
Ráďa vstoupil. Ačkoli to nechtěl mít ani na mysli, tak věděl, že mu nezbude nic
jiného, než ty známky zlepšit.
„Tak co?“ zeptala jsem se, když
přišel a usedl na postel.
„Omezili mi počítač na dvě hodiny
denně.“ Aby jste věděli, on na něm trávil dost času. Ne, že by na něm byl závislí,
ale nevěděl, co jiného má v tyto podzimní dnech dělat. Venku je hnusně a neměl
nic na čtení. Byl docela vybíraví. „A když se ty známky pak prý nějak zlepší,
dostanu tři minuty navíc.“
Zasmála jsem, ale hned jsem
přestala. „Smáli se?“
„Jak koně, ale já ne. Jen jsem
přikývnul a odešel.“
„Tak, co s tím budeš dělat?“
vyzvídala jsem, když se válel po mé posteli a civěl do stropu.
„No,“ řekl po chvilce, „asi si v tom
udělám pořádek. Naši chodí z práce nejdříve po třetí, takže doté doby mohu být
na počítači. Pak chodí dřív spát, takže si vezmu notebook, zalezu do postele a
budu na něm, to je tak čas od půl jedenácté do půl dvanácté. Takže od tří do
půl jedenácté, to je...“ pohlédl na moje nástěnné hodiny, „sem a půl hodiny,
mínus ty dvě. To mi zbývá pět a půl hodiny, což je sakra hodně...pět a půl
hodiny, to se poseru nudou.“
„Něco se najde, já to taky zvládám,“
namítla jsem.
„Ty si píšeš ty svoje příběhy, to
není pro mě. Budu si muset najít něco na čtení, ale stejně vydržím maximálně
hodinu, takže se vážně budu muset věnovat tomu učení.“
„Takže?“ zeptala jsem se, když rázně
vstal z postele.
„Takže se jdu kouknout, jak se učí,
protože s tím mám problémy. Pak se uvidí,“ pohladil mě po tváři a zmizel ve
svém pokoji.
Žádné komentáře:
Okomentovat