„Tak co? Jak bylo?“ zeptala jsem se,
když přišel druhý den ze školy. Seděl celý znavený a znuděný na židli a
zamyšleně koukal pod stůl.
„Nuda.“
„Nechceš být trošku objektivní?“
„Co bych ti vyprávěl, je to pořád
dokola a dokola, den co den, týden co týden...rok co rok, pořád stejná nuda.“
„Koukám, že máš nový plán volného
času,“ namítla jsem, když jsem na na jeho nástěnce viděla lísteček s časovým
rozpoložením volného času, času na učení a na počítač, který si nechal až na
večerní hodiny. „Za deset minut ti nadchází čas učení.“
„Ty máš starosti.“ Vstal ze židle a
přistoupil k oknu. Bylo mi jasné, že neví, co dělat.
Koukla jsem na jeho polici a uviděla
knihu, která mi nějakým zázrakem unikla. A kdyby jste mě znali, tak by jste
věděli, že mě nikdy žádná neunikla. Měla jsem přečtenou snad celou domácí
knihovnu, tedy, až na pár titulů, které mě absolutně nebavily. Věnovala jsem
pozornost hlavně fantasy, detektivkám a sci-fi. Cokoliv,co mě může vymanit z
reality. Nebylo divu, že jsem se sama několikrát odebírala ke psaní.
„Alchymista. Tajemství nesmrtelného
Nikolase Flamela,“ přečetla jsem název knihy.
Ráďa se otočil a pohlédl na knihu.
„Ach...jistě,“ přistoupil ke knize a vzal ji do ruky.
„Kdo to napsal?“
„Michael Scott, třída ze severu.
Irčan.“
„A jak jsi daleko?“
„Dnes jsem začal,“ odvětil. „Ale
zatím dobrý. Dá se to číst.“
„Na to, že jsi včera neměl co číst,
tak je to dobrý,“ vzala jsem si od něho knihu a přečetla jsem si stručný obsah
na obálce. Sedla jsem i s knihou k němu na postel a začetla se. „Jak dlouho to
budeš číst?“
„Jsem snad bůh?“ ušklíbl se. „Jak to
mám vědět?...Ale neboj, jakmile to dočtu, dám ti to.“
„Děkují,“ usmála jsem se na něj.
„No jistě, co bych pro sestřičku
neudělal.“
Vyplázla jsem na něj jazyk a začala
listovat knihou. „Nejdeš zítra na ten výřez?“ vzpomněla jsem si, protože vím,
jak ho to znaménko, co měl Ráďa na čele, štvalo. Krom toho mu na kožní připsaly
ještě pár dalších.
„Jo, jdu.“
Nastalo ticho. On koukal na svoji
nástěnku a patrně přemýšlel, co s časem, zatím co já si začala číst první řádky
knihy. Byla jsem na to přímo ujetá.
„Nin?“
„Hm?“ koukla jsem na něj jedním
okem.
„V prváku, na elektru, je jedna
holka. Vysoká, skvělé hnědé vlasy, dokonalá postava. Vždy když ji vidím, musím
na ní pořád čučet. Připadám si jako kokot. A takovejch holek, na kterých můžu
oči nechat, je málo.“
„Bacha, kam se ti loudí oči,“
zasmála jsem se, protože jsem věděla, že to není poprvé, co s něčím takovým
bráška přišel. Třetím rokem se pokoušel získat Áďu Tonerovou, ale jak jsem
často poslouchala jeho vyprávění, přišlo mi to, že ho Adéla spíše ničí, než
obšťastňuje. Nedivila jsem se tedy, když přicházel s tím, že na něj nějaká
holka dělá dojem.
„Co nadělám...“
„Snílku,“ škádlila jsem ho.
Ráďa si promnul oči a zadíval se na
hodiny, když se ze zdola ozvaly zvuky. Naši přišli domů. Přišli jsme do
kuchyně, kde naši vybalovaly věci z tašek. Ráďa přistoupil a začal se jimi
prohrabovat. A já s ním. Nepamatuji si den, kdy by naši přišli domů a nesli
tašky z obchodu, ve kterých by pro nás nebyla nějaká drobnost. Jednou tam je
nějaká tyčinka, jindy Pepsi nebo brambůrky.
„Počítač je doufám vypnut,“
ujišťoval se taťka.
„Přirozeně,“ odvětil a hrábl hluboko
do tašky.
„A jak bylo ve škole?“ zeptala se
mamka, zatím co dávala věci do lednice.
„Dobře,“ odpověděl a vytáhl ze dna
tašky balík kyselých želé bonbónů. Na těch jsme si s bráchou vždy smlsli.
„A ty, Nino?“ pohlédla na mě, když
jsem se natahovala pro balík, který mi Ráďa podával.
„Stejně jako vždy,“ sbírala jsem
bonbóny a odebrala se zpět do pokoje. Bráška hned za mnou. Přistoupil ke mě a
hleděl mi přes rameno.
„Koukám, že si vytváříš vlastní
svět. Jaké bujné fantasy to bude?“ vyzvídal, když na stole viděl pár popsaných
papírů a rozkreslený plánek mapy.
„Chceš si to snad přečíst?“
„Ani ne.“
„Tak o co jde?“ zeptala jsem se a
otevřela balíček bonbónů.
Vzal si bonbón, když jsem mu nabídla
a sedl na postel. „Máš v pátek taneční, co? Jak se tančí s Turkem?“ zasmál se
zlomyslně.
„Neříkej mu tak!“ vyjela jsem na
něj. „S Láďou se tančí dobře.“
„Jistě,“ ušklíbl se z kyselého
bonbónu.
„Nech toho,“ ušklíbla jsem se na něj
i bez pomoci bonbónů. „V pátek je přesněji prodloužená a naši jdou do divadla,
tak...“ naznačila jsem nesměle.
„Tak co?“ nutil mě to říci.
„Nechceš jít se mnou? Nechci na
tanec s rodiči sedět v koutě.“
„Tak si sedni k parketu,“
provokoval.
„No ták,“ hodila jsem na něj psí
oči.
Vstal z postele a přistoupil k
poličce, kde se zakoukal na sbírku postaviček z kinder vajíček. „A co Láďa?“
„Ten bude tančit s mamkou. Bude tam
jistě dost holek i z minulého ročníku. Můžeš tancovat s některýma z nich, zatím
co budu tančit s Láďou.“
Najednou se otočil od police,
pohlédl na mě, poslal mě spolu s kolečkovou židlí, na které jsem seděla, na
konec místnosti, přistoupil k
notebooku,
na YouTube našel nějakou písničku, zvýšil hlasitost, přišel ke mě a nabídl mi
ruku: „Uvidíme, jak zvládneš valčík.“
Překvapil mě. Chvilku jsem na něj
civěla, ale pak jsem s radostí přijala jeho nabídku. Postavili jsme se do
správného postavení, hudba se rozjela a mi se v objetí začali točit. Bylo to
těžké, protože prostor mého pokoje nebyl pro valčík ideální, ale bylo to úžasné.
Po chvilce jsme se začali ztrácet, ale tančili jsme dál a dál. Oba jsme se
hrozně smáli a s láskou k tomu druhému jsem rádi dělali další otočky a další
kroky, dokud hudba hrála. Ke konci, kdy hudba utichala, se Ráďa svalil kvůli
hraně koberce a já lehla na něj. Hudba dohrála a my se váleli na zemi a smáli
se. Dokázal mě, nebo jakoukoliv jinou holku, vyvést z rovnováhy. Když jste byli
neopatrní, ztratili jste se v jeho hlubokém pohledu, který umocňovali
modro-žluté oči. Tenkrát jsem ponořila hlavu na jeho hruď a cítila se zase
jednou bezstarostná
Žádné komentáře:
Okomentovat